Ahojka lidičkové, rozhodla jsem se zveřejnit svou povídku, kterou jsem psala do školy. Berte ji trošku s nadhledem a kdo by chtěl něco vytknout, ať si uvědomí že je to jen povídka, i když inspirovaná skutečným příběhem. Smutný konec, který následuje jsem na poslední chvíli vynechala. Trošku divně se mi tu rozkouskovaly odstavce, ale aspoň je to přehlednější. Tak přeji příjemné počteníčko :)))
Obyčejně neobyčejný koňský život
Paprsky vycházejícího slunce se pomalu vkrádaly pootevřeným oknem a na slámové podestýlce vytvářely zlatavé odlesky. Koryna stála se sklopenou hlavou a pyšně se dívala na to lehce oddychující tmavé klubíčko s dlouhýma nohama. Byl to její syn, tmavý hřebeček s hvězdičkou na čele a třemi bílými spěnkami. Dostal jméno Kevin. Narodil se před týdnem, ale protože je venku ještě zima, neviděl nic jiného než rodný box.
Dnes měl být jeho velký den. Poprvé měl poznat okolní svět. "Ještě chvíli jej nechám spát," pomyslela si Koryna. Ale nebylo třeba. Hřebeček se probudil a hladovýma očima se podíval na svou mohutnou matku. Jak jen poskládat ty nezbedné nohy a co nejdříve se nasnídat teplého mléka? Párkrát zavrávoral, kopýtka podjela, ale nakonec se to povedlo. Pro hříbě není na světě nic lepšího než mateřské mléko. Rychle se posilnit a ať už někdo přijde a vyvede nás na tu slíbenou procházku.
Kevin měl opravdu přejícný den. Sluníčko svítilo a majitel na sebe nenechal dlouho čekat. Nasadil kobyle ohlávku a vyvedl ji z boxu. Kevin ji zprvu velmi nejistě následoval, ale jakmile se venku nadechl čerstvého vzduchu, začal pobíhat a skákat radostí. Nohy jakoby najednou začaly poslouchat a přestaly se plést jedna přes druhou. Hned jak za nimi zapadla vrátka pastviny, Koryna se s chutí vrhla do jarní trávy, ale Kevin ne a ne přestat s dováděním. Dorážel na matku, aby se k němu přidala, ale ta neměla na hraní pomyšlení, tráva je přece jenom tráva.
Zprvu spolu byli na pastvě jen dopoledne, protože jarní vzduch byl ještě hodně syrový, ale postupem času je nechával majitel venku déle. Nakonec to byly celé dny, které mohli v poklidu trávit v ohradě. Kevin zjistil, že tráva je opravdu dobrá a po vzoru matky ji začal spásat. Ale dovádět nezapomněl. Koryna se k němu občas přidala a vesele se proběhli. Tohle je to nejlepší dětství, jaké si hříbě může přát. Ale i to jednou skončí.
Jakmile hříbě dospěje do věku šesti měsíců, odstaví se od matky a začíná samostatný život, aby se z něj jednou stal dospělý a silný kůň.
Bylo to těžké odloučení. Krásné chvíle prožité s matkou byly ty tam. Kevin dostal vlastní box a začal se učit samostatnosti.
Pastvu sdílel s ostatními hřebci. Zde bylo důležité vydobýt si postavení ve stádě. Nekonečné hry, které se stupňovaly v boje plné agrese, končívaly krvavými kousanci a kopanci. Ale oni byli nebojácní a sílili a sílili. Stávali se z nich krásní, zdraví koně. Kevin pěkně zmohutněl a stále víc se podobal své matce.
Ať chtěl či ne, postupem času z něj vyrostla remonta. To je kůň ve věku asi dvou let, který je již dost starý na to, aby se s ním mohlo pracovat a připravit jej na obsednutí. Musel opustit svůj rodný hřebčín a byl prodán novému majiteli. A tak se mladý hřebeček dostal do turistické stáje. Až bude připraven, bude jeho úkolem vozit zákazníky, kteří se chtějí naučit jezdit.
Zatím ale bylo nejdůležitější zvyknout si na nové prostředí. Jako jediný hřebec byl odkázán trávit celé dny sám v odděleném výběhu. Málokdy potkal jiného koně, zato se mnohem víc začínal seznamovat s lidmi. Čistili mu srst, ošetřovali kopyta, pracovali s ním na lonži a připravovali jej na jeho budoucí život plnohodnotného provozního koníka.
Rád vzpomínal na své kamarády z hřebčína a touha po komunikaci se svými novými koňskými přáteli byla stále silnější. Svůj výběh měl naprosto prozkoumaný a věděl, že v jednom místě chybí horní část ohrazení a zídka je zde nízká.
Zvědavost byla mnohem silnější než jakékoli zátarasy. Rozběhl se a skočil. Ale to, co vypadalo jako zeď, byla nájezdová rampa a ta byla příliš široká na to, aby ji kůň dokázal zdolat. Ošklivě si poranil obě přední nohy. Krev stékala po kolenou a bílé spěnky dostávaly rudou barvu. Odkulhal k vrátkům výběhu a s bolestí čekal, zda mu někdo pomůže.
Majitel zavolal veterináře a ten rány ošetřil a zašil. Ale zároveň pronesl něco, co změní život každého hřebce: "Ten kůň by se měl vykastrovat." Jakmile zbavíte hřebce plodnosti, stává se z něj valach, osvalení se začne vytrácet a koník místo aby mohutněl, začne růst do výšky, zleniví a jeho jedinou radostí se stává žrádlo. Tento osud potká většinu mladých hřebců, kteří nejsou ponecháni na chov, a tak se nevyhnul ani Kevinovi.
Nakonec to ale nebylo až tak špatné, protože mohl trávit dny na velké pastvině s ostatními koňmi, kde byl dostatek trávy a brzy si na svůj osamocený bahnitý výběh ani nevzpomněl. Dobrá strava a nepříliš náročný pohyb způsobily, že Kevin začal velmi výrazně růst do výšky, ale zachoval si i svou mohutnost. Byl větší než všichni ostatní kamarádi. Byl největší.
Stále více času trávil s lidmi na lonži a začínal si zvykat na sedlo a uzdečku. Pokud se kůň na obsednutí připraví dobře, není pro něj jezdec na zádech žádný nepřítel. Ale Kevina obsedli v tu nejméně vhodnou dobu. Bylo to v létě, kdy přijedou stovky dětí na tábor, aby se naučily jezdit na koni.
Denně se na něm střídaly, tahaly mu za hubu a kopaly jej do slabin. Nebránil se, viděl, že všichni jeho starší přátelé poslušně plní hloupé rozkazy těch ječících rošťáků, a snažil se přizpůsobit. Jenomže každodenní práce, na kterou nebyl zvyklý, mu vůbec neprospívala. Začal hubnout a páteř prostupovala, až mu jednoho dne sedlo velmi škaredě poranilo záda. Rána se zanítila a bolest byla nesnesitelná. Ale bylo to vysvobození, aspoň na pár dní, z toho nepříjemného kolotoče.
Léto rychle začalo, a také rychle skončilo. Poslední z táborníků odjel a zůstali jen koně a jejich ošetřovatelé. Rána na zádech byla zahojená a Kevin opět nabíral sílu. Bylo jí potřeba.
Nejrůznější podnikatelé, kteří mají peněz na rozdávání, se chtějí učit jezdit, ale jejich nabubřelé postavy jen tak nějaký kůň neunese, a tak to zbylo na Kevina. Najednou všichni zapomněli, že měl poraněná záda a že přeci jenom není v nejlepší kondici. S těmito nemotornými jezdci trávil dlouhé vyjížďky a záda jej čím dál víc bolela. Někdy se bolest vracela i do poraněné nohy, na které zůstala velká jizva. Takto trávil několik let. Život se mu omrzel a veškerá hřebčí bujnost byla ta tam. Vypadal mnohem starší, než ve skutečnosti byl.
Ve stáji byl zřízen jezdecký oddíl pro děti a mladé lidi, kteří chtějí pracovat s koňmi, učit se o nich a jezdit na nich. Lenka byla členkou již přes 4 roky. Měla zrovna smutné období, protože jí prodali kobylku, o kterou se starala. Nechtěla oddíl opustit, ale její sny se v momentě rozplynuly. Chtěla skákat, toužila mít koníka, s kterým by mohla jezdit parkurové závody a třeba i vyhrávat.
Se sklopenýma očima procházela stájí a myslela na svou milou kobylku: "Kde té je asi konec?" Pozvedla bradu a rozhlédla se. Koňské hlavy se vykláněly z boxů a jejich hladové oči vyhlížely večerní krmení. Jen v jednom boxe bylo odedneška prázdno. "Ach," posteskla si Lenka. Setřela stékající slzu a zamyslela se. Bylo tu něco podivného, něco zvláštního. Kromě jednoho boxu byl prázdný ještě další.
I ne, nebyl. Koník místo toho, aby jako všichni jeho kamarádi očekával večeři, stál až v zadním rohu. Hlavu měl sklopenou a jeho smutný výraz Lenku opravdu udivil. Vstoupila k němu a nabídla mu pamlsek. Ten si jej z natažené dlaně s chutí vzal. "K jídlu chuť má, tak proč je takový zkroušený?" pomyslela si Lenka. "Kevine! Co je ti?"
Nebylo to nic jiného než únava. Častá práce způsobila, že Kevina už nezajímalo ani žrádlo. To brzy pochopila i ona.
Jakmile to bylo jen trošku možné, chodila za ním, nosila mu pamlsky a snažila se s ním co nejvíce sblížit. Kevin začal pociťovat, že se o něj někdo zajímá, že i on je pro někoho důležitý a nálada se mu začínala zlepšovat.
Když má člen oddílu opravdový zájem s nějakým koněm pracovat, je majitel ochoten takového koně vyřadit částečně z provozu, aby s ním mohl být jezdec častěji. Lenka se rozhodla, že tohle bude pro Kevina nejlepší řešení. Začne s ním pracovat a on nebude muset tak často vozit ty těžké zákazníky.
Jejich první společná hodina na jízdárně byla pro oba velmi příjemná, ale i náročná. Lenka musela začít s výcvikem od začátku, protože Kevin ovládal jen naprosté základy a to ne zrovna dobře. Kevin byl opravdu vzorným žákem a i Lenka se tak mohla přiučit mnoho nového.
Cítila, že je zase o krůček blíž ke svému velkému snu. Kevin měl pro skoky ideální výšku, horší to bylo s jeho mohutností. Parkurový koník by měl mít atletickou postavu, kterou Kevin postrádal. Ale měl chuť a to je mnohdy důležitější než vzhled.
Lenka se snažila jezdit za Kevinem každé volné odpoledne, aby mohli být co nejčastěji spolu a trénovat. Pokroky byly opravdu viditelné již po několika týdnech. Kevin začínal chodit pěkně na otěži s podsazenou zádí, což bylo pro jeho tak často namáhanou páteř velmi důležité.
Stačilo pár měsíců a Kevin reagoval i na slabé pobídky, to bylo právě to, o co se Lenka celou dobu snažila. Nyní mohli začít s přípravou na skoky. Kevin musel překonávat nejrozmanitější kladiny a kavalety, které mu Lenka stavěla, a začínalo ho to čím dál víc bavit. Dostat do hlavy a zároveň do nohou odhad byl úkol pro oba. Pokud si koník dokáže sám odpočítat vzdálenost skoku, je to velká pomoc pro jezdce, ale pokud to neumí, musí počítat jezdec, aby koník neodskakoval příliš brzo nebo naopak moc pozdě, protože pak by mohl překážku pobortit.
Začínali od nižších a jednodušších překážek a stále si přibírali větší sousta. Jejich tréninky byly vždy velmi pestré a Kevin se nikdy nenudil. Do těla se mu vracela energie, kterou tak dlouho postrádal. Pod zákazníky chodil jen občasně, když zrovna Lenka nemohla přijet, jinak byl jenom její a dokázal to notně ocenit.
To velmi výrazně pociťovala i Lenka, najednou měla pod sebou časovanou bombu, která před každou překážkou vybuchovala. Práce nad hlavu měla nejen se samotným tréninkem, ale i se zkrocením rozjařeného koníka.
Kevin byl v plné síle a po více než půl roce tréninku měli konečně první možnost vyzkoušet své dovednosti na závodech. Veřejný trénink se konal na nedaleké stáji.
Lenka si koníka jaksepatří nastrojila. Musel podstoupit opravdu dlouhou koupel s použitím velkého množství šamponu. Dostal novou, čistě bílou, dečku pod sedlo a udidlo s hračkou, aby měl o zábavu neustále postaráno. Lenka sama se oblékla do předepsaného jezdeckého úboru a oba vyrazili na závody.
Plno cizích koní a lidí vyvolalo v Kevinovi velké rozpaky. Před všemi uskakoval a lekal se naprostých maličkostí. Lenka měla plné ruce práce ho uklidnit. V opracovišti nechtěl přeskočit jedinou překážku, i když jindy by se nenechal dvakrát přemlouvat, a tak Lenka musela použít bičík, aby aspoň nějakou překonal.
Začínala mít opravdu velké obavy, zda mají vůbec závodit. Nakonec se rozhodla, že za pokus nic nedají. Když na ně přišla řada, nebylo možné rozeznat, kdo z nich je víc nervózní. Po zaznění signálu se rozjeli k první překážce. A už u té byl problém, protože se před ní Kevin zastavil. Asi se mu nezdály ty čerstvě natřené červené kladiny, a proto ji skočil až napodruhé. Pak už to bylo opravdu velké fiasko. Co nevyhnuli, to pobořili.
Oba dva se se sklopenýma očima ubírali co nejrychleji zpět do své stáje. Lenka poučena z chyb a Kevin za vidinou klidu bez zmatku a strachu.
Pro jejich další budoucnost bylo nutné, aby se Kevin strachu zbavil. Proto s ním Lenka kromě práce na jízdárně začínala jezdit ven do terénu, kde bylo podle Kevina plno hrůzostrašných nástrah a bubáků. Pokud je kůň na vyjížďce s jiným koněm nebo celou skupinou, nepřemýšlí až tak moc nad okolím a je klidný, ale když je sám, vidí velmi často všude kolem sebe plno strašidel, takže je to ten nejlepší způsob, jak u něj strach potlačit.
Ze začátku byla veškerá lesní zvěř, auta, různé tmavé příkopy a kmeny pořezaných stromů to nejhorší, co kdy Kevin viděl. Ale postupem času si zvykal a zvykal, a nakonec ho nevylekalo ani divoké prase, které jim přeběhlo přes cestu.
Lenka musela uznat, že ve své práci opravdu pokročili a ubírají se tím správným směrem.
Ale nastalo léto a s ním přijíždějí děti na tábory. Ty se bohužel nevyhnou ani Kevinovi. Na dva měsíce se musel s Lenkou rozloučit a učit jezdit malé nezbedníky. Jako správně vychovaný koník to zvládal s velkým nadhledem. Dával pozor, aby některého z těch trpaslíků nezašlápnul, nedovolil si s žádným z nich příliš dovádět, aby nedošlo k úrazu. A za to si ho děti moc pochvalovaly a nosily mu plno dobrot, které Kevin nikdy neodmítnul.
Často myslel na Lenku a už se těšil, jak zase budou trénovat a skákat překážky. I ona na něj musela pořád myslet a plánovala, co všechno se musí ještě naučit, aby z nich byla schopná sportovní dvojice. Pokud jim to půjde, mohli by si na jaro zkusit udělat licenci, aby mohli jezdit oficielní závody.
Léto jako vždy rychle uběhlo, táborníci odjeli a Kevin zase patřil jen a jen Lence. Je pravda, že ho musela po prázdninách trošku srovnat do latě, aby pracoval tak, jak potřebovala. Ale k tomu jí stačilo pár hodin tréninku.
Celý podzim i celou zimu v dešti, sněhu, blátě i mrazu trénovali na jaro, na svou první velkou zkoušku. Na základní zkoušku výcviku jezdce, která jim má otevřít cestu do opravdových soutěží. Vše bylo vyřízeno, zařízeno a už jen netrpělivě očekávali ten velký den, kdy se ukáže, co v těch dvou opravdu je.
Lenka věděla, že u zkoušek bude velmi přísná rozhodčí, ale věřila Kevinovi a věřila sobě, že udělají maximum pro to, aby ji oslnili.
Odvoz byl domluven již časně ráno, ale Lence to nevadilo. Kevinovi by taky nevadilo brzy vstávat, jen kdyby nemusel do toho malého, těsného přepravníku. Naštěstí se nenechal příliš dlouho přemlouvat a nastoupil do něj. Nebyl zvyklý někam jezdit, a proto celou cestu řehtal a hodně se bál.
Na to, že jaro teprve začalo, jim počasí přálo. Sluníčko probleskovalo mezi větvemi stromů vedoucích podél silnice a slibovalo příjemný den. Lenka začínala mít opravdu dobrý pocit. Věřila, že jsou skutečně dobře připraveni a že se určitě nebude opakovat ta smutná situace jako na jejich prvním pokusu v soutěži.
Cesta uběhla nečekaně rychle a byli u cíle. Když projížděli kolem jízdárny s připravenými překážkami, něco se v Lence sevřelo a začínala mít strach. Co když přece jenom něco v přípravě podcenila? Ale co? Tréninky byly opravdu vyvážené a na testy se taky hodně učila.
Nálada se jí začala spravovat hned, jak vyložili Kevina z přepravníku a on se po počátečním rozkoukání začal v klidu pást. Je klidný on, musí i ona. Měli hodně času na přípravu. Kevin již den předem podstoupil velkou koupel, takže jej stačilo přejet kartáčem a moc hezky se lesknul. Akorát jizva na zádech se schovat nedala. Lenka oblekla jezdecký úbor a šla na sraz všech účastníků.
Byly jim předneseny všechny požadavky a nároky předepsané Českou jezdeckou federací pro splnění zkoušky a jezdci si museli vylosovat startovní čísla. Lenka si vytáhla sedmičku, ale nevěděla, zda je to štěstí či neštěstí. Vše mohlo začít.
Při představování koní a jezdců se Kevin polekal velkého počtu cizích lidí a Lenka jej musela uklidňovat, až nakonec zapomněla, co má říkat, takže přišla první chyba na jejich účet. Navíc zaslechla jak se rozhodčí baví o velké jizvě na Kevinových zádech. Snad je kvůli tomu nevyloučí.
Dál už to bylo lepší, jakmile byl Kevin pod sedlem, stal se z něj naprostý profesionál. Chtěl ostatním koním dokázat, že on na to má.
První část jízdy, která probíhala v drezurním obdélníku zvládli celkem slušně, až na to, že se Kevinovi moc nezdály bedny s písmeny rozestavěné kolem ohrazení. Chvíli se na ně nevěřícně díval, ale raději svůj strach potlačil a pěkně s Lenkou spolupracoval. Nebylo možné jim něco zásadního vytknout.
Během přestávky se k Lence doneslo, že se ostatním jezdcům nelíbí, že ona nemá žádného trenéra, a proto nemá šanci licence udělat. Pomluvili ji, ale ona to neřešila, věděla své.
Nastala nejtěžší část zkoušky - překážky. Kůň by je neměl ani vyhnout, ani shodit, jinak by je rozhodčí nemusela pustit dál. V opracovišti šlo všechno moc dobře. Kevin skákal s naprostou přesností a Lenka přestávala mít strach. Když na ně přišla řada, vyjeli po zaznění zvonku na parkur. První, druhá, třetí, čtvrtá, všech sedm překážek překonali bez jakéhokoliv zaváhání. Znavení, ale šťastní.
Kevin měl již svou práci za sebou, ale Lenku ještě čekal test znalostí z jezdectví. I když se hodně učila, bylo v něm plno těžkých a záludných otázek. Nevěřila tomu, že jej napsala.
Při vyhodnocení výsledků všech účastníků z dvaceti nesplnilo požadavky pět. A Lenka s Kevinem? Prošli! Rozhodčí jim vytkla pouze to počáteční představení, ale drezúra i parkur byly v pořádku. V testu mohlo být pět chybných odpovědí a Lenka jich měla jak jinak než pět. S odřenýma ušima, ale přece.
Dokázali to, dokázali všem a hlavně sobě, že i bez trenéra se plní sny.
I slzička mi skoro ukápla :-) Pěkné, máš asi nějaké to písací střevo... chi